Tento článek shrnuje informace a poznatky z jednoho ze zimních horských výcviků, kterého se zúčastnili členové našeho klubu. Konkrétně tento text je  zároveň součástí interního dokumentu KVHS RHPz, který byl vypracován jako příručka pro činnost v horských oblastech se sněhovou pokrývkou povrchu.  Proto je zpracování článku více strukturované, avšak rozhodně neztrácí informační hodnotu. Článek je rozdělen do tří okruhů: přesuny na sněhu,  lavinové nebezpečí a vyhledávání v lavinách, tzn. přežití. Vysvětlíme si tedy jak se správně po horách pohybovat, jak analyzovat lavinová nebezpečí  a také jak někoho zachránit, když je obětí laviny. 
ČLÁNKY - přesuny na sněhu
Klub     Činnost      Vybavení      Galerie      Články      Nábor
ZÁKLADY PŘESUNU NA SNĚHU Pro přesuny na sněhu v terénu můžeme v zásadě použít dvou způsobů – na sněžnicích nebo na lyžích. Každý z těchto způsobů pohybu na sněhové  pokrývce má své přednosti a nevýhody.
Copyright 2015 Spirit - Všechna práva vyhrazena!
Přesuny na lyžích   Přesuny terénem na lyžích se využívají na střední a delší vzdálenosti. Lyže jsou využity jak  pro stoupání, tak i pro sjezdy. Základními součástmi pro tento způsob pohybu jsou skialpinistické  (popř. freeridové) lyže, stoupací vázání, skialpové boty, stoupací pásy a hřebeny a teleskopické hole. • Skialpové lyže  Mívají rádius vykrojení 18-20m, menší šířku pod botou (nejmíň ale 75mm) a nižší tuhost než freeridové  lyže. Z toho plynou horší jízdní vlastnosti, ale proti tomu nižší hmotnost. Volí se tedy při převládání  přesunů nad sjezdy. Dají se nahradit lepšími běžnými sjezdovými lyžemi typu allmountin a allround.  • Freeridové lyže  U těchto lyží převládají jízdní vlastnosti nad hmotností. Jsou tedy více zaměřené na sjezdy. Mívají  rádius v rozmezí 15-20m a šířku pod botou minimálně 80-85mm. Bývají na stejnou postavu zpravidla  o něco delší, než skialpové lyže.  • Stoupací vázání Vázání má v režimu chůze volnou patu a tak umožňuje efektivní a pohodlné přesouvání lyží.  Pro sjíždění svahů umožňuje aretaci paty. Pak zajišťuje pevné spojení boty s lyží jako klasické  sjezdové vázání. Modernější typy jsou opatřeny brzdičkami, starší typy měly zabránění ujetí lyže (při  vypnutí vázání) pomocí pásků kolem nohy. Při stoupání prudších svahů je opatřeno polohovací opěrkou paty. • Skialpové boty  Od klasických sjezdových lyžáků se skialpové boty liší především v těchto oblastech: větší rozsah  pohybu kloubu (předozadní pohyb kotníku), přepínání režimu walk/ski (chůze/sjezd), méně přezek  a menší celková tuhost, power-strep (stahovací popruh) a vyjímatelná vnitřní botička. • Stoupací pásy Stoupací pásy (resp. tulení pásy) slouží k zabránění zpětného skluzu lyže. Při pohybu lyže proti  vláknům pás klade odpor a lyže tak neprokluzují. Na lyže se upevňují ve většině případů pomocí  hrazdičky a háčku a ke skluznici se lepí speciálním lepidlem. Hlavním parametrem pasů je stoupavost,  která je ovlivněna materiálem pásu. Pásy se vyrábí z umělých vláken nylonu, mohéru nebo mixu  těchto materiálů. Musíme mít na paměti, že jsou nejzranitelnějším prvkem výstroje. Na lyže by se  měly lepit v suchém, teplém stavu a pokud je za přesunu z lyží sundáváme, je vhodné je umístit  do vnitřní kapsy na oblečení a udržet je tak v teple a suchu.
Základní výstroj pro přesuny   Základní kostrou výstroje jsou lyže & spol. nebo sněžnice. Nutným prvkem výbavy pro pohyb ve volném horském terénu v zimně je tzv. safety set.  Obsahuje lavinový vyhledávač, lavinovou sondu a sněhovou lopatu. Pro přesuny na ledovci by každá osoba skupiny měla být vybavena sedacím úvazkem  a být pomocí lana a karabin spojena se zbytkem skupiny. Nedílnou součástí výstroje by měla být i ochrana zraku proti slunci slunečními brýlemi, pokožky  krémem proti slunci a rtů pomádou. Kvalitní zimní oblečení hraje v zimních podmínkách významnou roli. Ve výstroji by taktéž neměla chybět dobře  vybavená lékárnička.   Metodika přesunu na lyžích   Při pohybu by se lyže měla klouzat po sněhu, nikoli zvedat (zvedání váhy lyží a bot = fyzická zátěž). Vedoucí skupiny by měl razit souvislou, rovnou  stopu pro ostatní členy. Na špici skupiny by mělo docházet k pravidelnému střídání. Vedoucí osoba vystoupí bokem ze stopy a po projití skupiny se zařadí na její konec. Stopu se snažím volit pokud možno po vrstevnici, abych zbytečně neztrácel výšku nebo stoupal. Zhruba po 15ti minutách přesunu od jeho  zahájení je vhodné udělat pauzu pro odložení nadbytečných vrstev oblečení, aby nedocházelo k pocení. Tomu by mělo odpovídat i tempo přesunu.  Při pohybu na ledovcích (kde hrozí pády do trhlin apod.) by měli být členové skupiny spojeni pomocí lana a sedacích úvazků. Rozestupy a použití  brzdících uzlů na laně závisí především na počtu lidí ve skupině. Ve dvojici by měl být rozestup 15-20m a brzdící uzly by měly být zhruba po 1,5m. Při  trojčlenné skupině by se měla vzdálenost snížit na 12-15m se stejnou vzdáleností brzdících uzlů. U čtyř a více členné skupiny jsou rozestupy okolo 10m  a není nutné vázat brzdící uzly. Naopak v místech, kde hrozí pády lavin nesmí být skupina spojena pomocí lana. Zde se volí postup pro překonání  rizikových míst takový, že zbytek skupiny čeká ve skrytu mimo nebezpečí laviny (před a za nebezpečným svahem), přičemž svah se překonává postupně  po jednom. Prudší svahy nestoupáme přímo po spádnici, ale „zig-zag“ metodou. Stoupací otočky provádíme v několika krocích: stabilizace polohy, nakročení horní  lyže, přinožení spodní lyže rotací (s pomocí zvednutí špičky „nakopnutím paty“) a dokončení rotace (viz. foto níže).
Jízda ve volném terénu je charakteristická úzkou stopou a váhou 50:50, minimální rotací trupu v oblouku a lehkým přesunutím váhy na patky (posledně  zmíněné neplatí pro prudké svahy nad 35°, kde záklon znamená ztrátu kontroly nebo pád). Techniku jízdy je samozřejmě nutné přizpůsobovat sklonu  svahu a sněhovým podmínkám. Znalost lavinového nebezpečí, důkladná příprava a plánování přesunu, dodržování pravidel skupiny, dobrý stav a znalost  používání výstroje jsou základem bezpečného pohybu v rizikových horských oblastech. Každý člen skupiny by měl mít alespoň minimální teoretické  a praktické znalosti této problematiky. 
LAVINOVÉ NEBEZPEČÍ Ne vždy je možnost v horských podmínkách se rizikovým místům vyhnout nebo je obejít. Proto  schopnost a znalost klasifikace lavinového nebezpečí, práce s bezpečnostními pomůckami a záchrana  zasypané osoby patří k základním pilířům pohybu ve volném terénu. Lavinové nebezpečí vzniká  na každém zasněženém svahu od sklonu okolo 25°. Sklon svahu od 30° do 45° bývá označován  za nejnebezpečnější. Vznik laviny je ovlivněn mnoha vlivy: velké teplotní rozdíly v krátkém čase, velké  množství sněhu napadlého v krátkém časovém období, vítr, typ sněhu, sklon a profil svahu (konvexnost  / konkávnost svahu ovlivňuje typ napětí ve sněhu – tahové (nebezpečné) / tlakové) a vnější podměty  (průjezd lyžaře, přelet vrtulníku apod.) Evropská stupnice lavinového nebezpečí   • 1. Stupeň: Malé, nízké nebezpečí (zelená barva)  - sníh je zpevněný a stabilní, nepředpokládá se výskyt lavin  • 2. Stupeň: Mírné nebezpečí (žlutá barva) - sněhová pokrývka je na strmých svazích (více jak 30°, žlaby, kotle,skalní plotny) jen málo zpevněná.  Možný výskyt lavin při zatížení sněhu • 3. Stupeň: Zvýšené nebezpečí (oranžová barva) - sníh je jen mírně až slabě zpevněný, výskyt lavin je pravděpodobný už při malém mechanickém  zatížení • 4. Stupeň: Vysoké nebezpečí (červená barva) - sníh je na většině svahů jen slabě zpevněný, velká pravděpodobnost vzniku lavin na většině  lavinových svahů při sebemenším vnějším podmětu  • 5. Stupeň: Velmi vysoké nebezpečí (červená barva s černým šrafováním)  - sníh je všeobecně nezpevněný a nestabilní, možný samovolný vznik lavin i na netradičních svazích,  ZÁKAZ POHYBU VE VOLNÉM TERÉNU!!! Typy sněhu   • Nový sníh – základ prachových lavin  • Okrouhlozrnný sníh – podílí se na tvorbě desek, deskové laviny  • Hranatozrnný sníh – velmi pohyblivý, lavinově nebezpečný  • Dutinová jinovatka – tvoří se výhradně uvnitř sněhové vrstvy v dutých místech • Firn – zaoblená ledová zrna  • Ledová vrstva – tvořena firnovými nebo ledovými krami, nebezpečné při oblevě 
Přesuny na sněžnicích   Úkolem sněžnic je rozprostřít tlak od hmotnosti osoby na větší plochu, a tím výrazně snížit boření  do sněhu. Moderní sněžnice jsou uzpůsobeny k upevnění na běžnou zimní obuv pomocí vázání  s přezkami a jsou vyrobeny z lehkých a pevných plastů a kovových slitin. Některé typy jsou opatřeny  i integrovanými stoupacími hřebeny. Pro pohodlnější chůzi jsou opatřeny volně pohyblivou patou  a doplněny o teleskopické hole. Používají se pro kratší a středně dlouhé přesuny. Hlavními výhodami  sněžnic (oproti přesunům na lyžích) je jejich skladnost a nízká hmotnost, možnost upevnění prakticky  na jakoukoli běžnou obuv a výrazně nižší pořizovací cena než moderní skialpinistické lyže. Nevýhodou  je naopak nižší rychlost přesunu a absence možnosti sjezdů. Improvizované sněžnice je možné  v krizových situacích i vyrobit.
Popis lavin   Se sněhovou vrstvou je kromě lavin spojeno i více druhů pohybů. Běžně rozeznáváme tyto pohyby: sesedání, plazení, sesyp, splaz a lavinu. Z hlediska  průběhu laviny ji můžeme rozdělit do tří základních fází:  • pásmo odtrhu • transportní pásmo  • pásmo nánosu Pokud je místem odtrhu laviny jeden bod, potom se jedná o bodový odtrh a tvar laviny má charakter rozšiřujícího se kužele. Nebo dojde k odtržení  laviny podél nějaké křivky, pak se jedná o čárový odtrh a lavina má deskový charakter. Dále můžeme laviny rozdělit podle kluzné plochy na:  • povrchové (pohybují se po jedné z vrstev sněhové pokrývky)  • základové (pohybují se až po základu svahu).  Pásmo transportu popisuje pohyb sněhové masy podél spádnice a je ovlivněné tvarem reliéfu svahu. Takto můžeme laviny dále dělit na:  • žlabové  • plošné  V neposlední řadě můžeme laviny rozdělit podle druhu sněhu, kterým jsou tvořeny:  • zimní lavina (prašan) - velmi rychlá, může dosahovat rychlostí až kolem 300 km/h (nemá cenu zkoušet jí ujet), ale nemá takovou ničivou energii jako  jarní lavina  • jarní lavina (mokrý sníh) - dosahuje nižších rychlostí, ale má obrovskou energii, při troše štěstí se jí dá ujet  Během pohybu (pádu) lavina strhává okolní sníh a nabírá na rychlosti a energii. Jakmile se začne svah narovnávat, začne ztrácet svou kinetickou energii.  Až dosáhne místa, kde se začne zastavovat, tak zadní část laviny stlačí (spěchuje) sníh valící před sebou. Tvoří se tzv. pásmo nánosu. V této části spadlé laviny se nachází většina věcí, které lavina strhla s sebou a tedy je zde i potencionálně největší šance nalézt zasypané oběti.  Predikce lavinového nebezpečí   Na základě znalosti několika testů a dalších faktorů můžeme předpovědět stupeň lavinového nebezpečí. Výsledek by měl ale vždy být pouze doplňkem  k místně aktualizovanému stupni lavinového nebezpečí horskou službou nebo příslušným orgánem. Součásti posuzování nebezpečí je i znalost  předpovědí počasí. Mezi základní testy lavinového nebezpečí patří „Zkouška tvrdosti“ a test „Kluzného bloku“. Existuje ještě řada dalších testů jako  např. „Norská sonda“, „Lopatový test“ apod. • Test tvrdosti Cílem tohoto testu je prozkoumat rozvrstvení a soudržnost jednotlivých vrstev sněhové pokrývky. Pokud je test správně provedený, výsledkem by mělo  být zjištění rizikové skluzné roviny, tzn. v jaké vrstvě a jak hluboko by se měl sníh odtrhávat. V praxi se tento test kombinuje s Kluzným blokem, proto  si ze sněhu vytvoříme těleso tvaru jako na obrázku. Na něm se potom provedou oba testy postupně. Výška tělesa je na výšku postavy (popř. při  nedostatku sněhu až na podklad). 
1. fáze  V první fázi testu začistím a zahladím čelní stěnu „bloku“. Potom od horní hrany projedu stěnu prstem směrem dolů prstem a vyznačím si místa tvrdosti  (resp. pevnosti) sněhu. V praxi jsou na první pohled viditelné vrstvy ledového firnu. 
2. fáze  V druhé fázi se testuje tvrdost sněhu a výsledkem je „graf tvrdosti sněhu“. Z tohoto grafu jsme potom schopni určit zmíněné rizikové kluzné roviny.  Jednotlivé vrstvy podrobíme testu tvrdosti a přitom se zaměříme především na rozhraní vrstev. Zkouška se provádí tak, že se snažíme vnořit do sněhu  různé charakteristické předměty, které kladou různý odpor při vnikání (6 stupňů tvrdosti): › 1. stupeň pokud se podaří vnořit pěst = velmi měkký sníh (prašan)  › 2. stupeň pokud se podaří vnořit 4 propnuté prsty = měkký sníh › 3. stupeň pokud se podaří vnořit 1 propnutý prst = středně tvrdý sníh › 4. stupeň pokud se podaří vnořit hůlku/lavin. sondu = tvrdý sníh › 5. stupeň pokud se podaří vnořit nůž = velmi tvrdý sníh › 6. stupeň pokud se nepodaří vnořit žádný z těchto předmětů = celistvý led
Na horní hraně sněhového bloku si odcejchuji stupnici se 6 díly (6 stupňů tvrdosti). Poté provedu v každé vrstvě (resp. přechodové vrstvě) test  tvrdosti a podle výsledku si dané místo označím na úrovni tvrdosti dle odcejchované stupnice. Nakonec provedu spojení těchto bodů a získám  spojnicový graf tvrdosti sněhu. Vysoké nebezpečí vzniku (odtrhnutí) laviny je v místech, kde je rozdíl tvrdostí sousedících vrstev o více jak 3 stupně =  riziková kluzná rovina. V praxi to znamená, že pokud dojde k utržení laviny, mělo by tak dojít právě v této rovině.  • Kluzný blok  Tato další zkouška lavinových podmínek většinou navazuje na test tvrdosti. Po ukončení testu tvrdosti se zadní strana sněhového bloku (který je  doposud obnažený ze tří stran) oddělí (odřeže) od okolního sněhu pomocí prusíku (nebo jiného provazu) s navázanými uzly. Tím vznikne celistvý  samostatný blok sněhu. Poté si jedna osoba s lyžemi vleze přes jednu z bočních hran zhruba do 1/3 (až 1/2) bloku. 
1) Pokud se vrstva sněhu z bloku sesune hned při vstupu na blok (popř. rovnou při stavbě bloku) → velmi vysoké lavinové nebezpečí – 5. stupeň  lavinového nebezpečí (je téměř jisté, že by se při vjetí do svahu za těchto podmínek urvala lavina)  2) Zkusím jedno menší poskočení s lyžemi na bloku. Když se v tomto případě sesune sníh → 4. až 5. stupeň lavinového nebezpečí– vysoké nebezpečí  laviny, poskočení simuluje vjetí lyžaře do sněhové pokrývky na svahu.  3) Provedu 2,3 silnější poskočení. Pokud se nyní sesune sníh → 3. až 4. stupeň lavinového nebezpečí – zvýšené lavinové nebezpečí, silnějším poskočením  simulujeme krojení oblouků.  4) Zkusím víc pořádných dupnutí na lyžích. Jestliže se to sesune → 2. až 3. stupeň lavinového nebezpečí – mírné lavinové nebezpečí, tímto simulujeme  pád do sněhu.   5) Vleze na blok druhá osoba (popř. oba poskočí). Když se sesune vrstva teď → 1. až 2. stupeň lavinového nebezpečí – nízké lavinové nebezpečí, sníh je  dobře zpevněný a riziko je minimální. 
Pozn.: Testy by se měly provádět nejlépe na daném rizikovém svahu, tak aby výsledky co nejvíce odpovídali lokálním podmínkám. Nikdy není nulové  riziko vzniku laviny, vždy (i při 1. stupni lavinového nebezpečí) existuje zbytkové riziko a tedy i možnost utržení laviny. Věci, které mohou zachránit život v lavině   • Před vstupem do lavinového svahu bychom si měli sundat pásky od hůlek z ruky a stejně tak i pásky na přichycení lyží z nohou. Lyže i hůlky mohou  v lavině stahovat do hlubších částí laviny, nebo můžou způsobit vážná zranění.  • Nerozepínáme hrudní a bederní popruh od batohu s výstrojí. Batoh může fungovat jako „plovák“ a napomoct udržení se na povrchu laviny (věci  o větším objemu jsou tlakem sněhu v lavině vytlačovány vzhůru).  • Lavina se chová částečně jako proud vody. Proto se můžeme pokusit „plavat“ a udržet se co nejvíc na povrchu či kraji laviny.  • Při zastavování laviny se snažíme ruce udržet před obličejem a vytvořit si tak vzduchovou kapsu. • Až lavina zastaví, tak se nepokoušet křičet, hrabat apod. Zpravidla je to zbytečné a akorát to ubírá kyslík. Naopak se snažit uklidnit, nezmatkovat  a v rámci možností zklidnit dech.  • Existují tzv. ABS batohy. Tyto batohy jsou děleny do dvou částí. První část je úložný prostor. Ve druhé, zádové, části jsou integrovány airbagy, aktivační jednotka a plynová patrona. Při spuštění laviny se zatáhne za pojistku a nafouknou se airbagy. Ty pak plní funkci „plováku“ a pomáhají udržování se  na povrchu laviny.